V případě těžké nemoci ....

... u mediálně známé osobnosti se její nemoc stává "věcí veřejnou". Pokud je osobnost sdílná a navíc aktivní na sociálních sítích a má velkou skupinu fanoušků a podporovatelů, pak svoji nemoc s nimi "sdílí". Fanoušci většinou vyjadřují lítost a soucit, drží palce, podporují a pomáhají vytvořit ten povznášející pocit "nejsi na to sama". 

Bohužel tohle je zavádějící, protože na svůj život jsme každý sám a na atak nemoci nějak reagujeme a snažíme se ji řešit. Záleží též na míře strachu, vlivu víry (v sebe, v Boha, v lékaře) a osobním přístupu. Zkušenost je nepřenosná a nikdo nemůže dopředu vědět, jak se zachová, co s ním oznámení o těžké nemoci udělá. Možná je to daleko horší, když se to netýká jeho osobně, ale jeho nejbližších. Rodiče dobře znají tu bolest a bezmoc, když jim stůňou děti. A když děti zemřou a oni je přežijí. To je skoro k nepřežití. 

Samozřejmě je inspirací k tomuto článku Anička, která své nemoci podlehla. Ta nemoc se někde vzala, měla nějakou příčinu. Být dcerou slavných rodičů, jejichž vztahy a prohřešky byly propírány v bulváru, něco v citlivé duši jistě zanechalo.  Nezbývá než popřát Aničce dobrotivé nebe a jejím blízkým, aby se s tím vším vyrovnali. 

Znám příběhy lidí, kteří zvolili jiný přístup, radikálně změnili životní styl a sami si prožili zázrak uzdravení z těžké nemoci. Sám nevím, zda bych toho byl schopen. Jen si říkám, že bych rázně ukončil dosavadní styl života, vzal si volno v práci i v rodině a odjel bych do blízkosti přírody a bez mobilu. Nejbližší by věděli, kde bych byl, ale chtěl bych tam být sám (se sebou, s Bohem, s knihami). Postil bych se, meditoval, fyzicky pracoval, relaxoval. Primárně bych nemoc neřešil a užíval bych si čas v přítomnosti. Uzdravil bych se? Nebo bych to kvůli nesnesitelné bolesti vzdal a odevzdal se do péče zdravotníků? Nebo do péče Boha, tzn. života i smrti? Nevím, nemohu předjímat.

Snažím se žít tak, abych nějaké zákeřné nemoci nezavdal příčinu. A stejně v této oblasti osobně preferuji celostní medicínu a psychosomatiku. Navíc jsem dosáhl tzv. "mladého seniorského věku", což znamená, že už mám většinu současného života odžitou a stejně vím, že zemřu. Jen nevím, kdy a jak. Už se nepotřebuju za ničím honit, už si chci života více užívat a vidět růst svá vnoučata, tedy toho rošťáka, co už máme a ty dva další, kteří jsou na cestě. 

Jedni z života odcházejí, druzí přicházejí.