Psychicky v pohodě?

Někdy si říkám, zda tu psychickou pohodu nepředstírám, zda mám ještě optimistický a radostný přístup k životu. Někdy mě to prostě sejme, cítím větší prázdnotu a nechuť. 

Navíc vnímám, že se nějak vzdaluji svým blízkým a docela mě těší samota. Vím, sám jsem jen opravdu občas. Možná je to tím, že i v práci je přes léto větší klid a většina problémů je vyřešena nebo je už řeší někdo jiný.

Mám výhodu v tom, že se ze svých splínů vypíšu a také to ze sebe dostanu fyzickou prací v přírodě, na chatě a na zahradě, procházkou se psem v lese. Tu práci si nejen sám vymýšlím, ale je pro mě i nachystána, většinou jde o rozmar přírody (ulomené a spadlé větve), jindy o únavu materiálu. Což byla uhnilá střešní palubka a propadlý okap. 

Nejprve jsem to nějak provizorně zadrátoval, pak několik týdnů kupoval palubky. Potřeboval jsem 2,5 metru dlouhé, tak abych je dovezl autem, musel jsem pro ně jet sám. Nejprve jsem to zkusil v místních stavebninách, ale tam je neměli, tak jsem koupil latě a jimi vyspravil kadibudku, což bylo též třeba. No a nakonec barvu, abych natřel kadibudku, stůl a ještě mě čeká natřít již opravenou část střechy z okapem. Z toho mám radost a navíc to šlo lépe, než jsem předpokládal a stačila mi jen jedna palubka. 

Vše se nakonec vyřešilo tím, že jsme víkend na chatě posunuli o týden. Stihl jsem navštívit i svého ležícího strýce, o kterého se stará jeho rodina, především manželka.

A hlavně si užívám roli dědečka, vnoučata rostou, toho nejstaršího vnoučka vídáme nejčastěji, hlídáme ho, bereme na výlety, občas u nás spí. Takže svůj život mám více radostný, jen mě netěší ta společenská atmosféra, to rozdělení společnosti, které jde i rodinami. I tou naší. Zejména od Covidu, kdy jsem se jen já se ženou nenechali očkovat. 

Naštěstí v rodině nepociťujeme žádné následky zdravotní a vztahově se to celkem zacelilo. Nicméně s bráchou jsme se více vzdálili, což nás oba mrzí. Dokážeme spolu komunikovat přes rozdílné názory a zájmy, ale chybí tam ta chuť spolu být a i ta radost z toho, když jsme spolu. Aspoň já to tak cítím.