Raději zešílet v divočině

Půjčil jsem si název knihy Aleše Palána o šumavských samotářích, snad se stejně jmenuje i film. Občas si říkám, jak jsem zblblý civilizací a jak mi ta zblblá civilizace neprospívá na zdraví.

Dokonce při posledním pobytu na chatě to bylo zajímavé. Na služebním čísle mobilu jsem vyčerpal limit měsíčních dat, tak došlo na neplánovaný detox. Pak jsme měli i detox s televizí, nejprve manželka zjistila, že jde málo programů a druhý den večer jsem se na to chtěl podívat a zůstal mi kabel v ruce, k tomu jsem ještě zničil set-top-box, protože konektor jsem vytáhl i s koncovkou seťáku. Prostě se vydařilo.

Kamarád nám měl namontovat nové topení na PB, přijel však pozdě, když zjistil, co chybí, už se to nedalo koupit, protože měli zavřeno. Takže jsme topili v neregulovatelných kamnech dřevem. Na můj vkus moc teplo. Naštěstí byla krásná sobota, tak jsme si aspoň užili slunečného počasí při fyzické práci venku.

Ženě pak bylo špatně, tak jsme v neděli jeli domů. Začalo tam pršet a následně zase bylo chladno. Nějak se nás ta zima nechce pustit. Je to vidět i na ulici, kolik lidí ještě nosí zimní čepice a zimní bundy. Teď na konci dubna, to snad není normální. Ale bohužel je.

Přirozenost divočiny se nenosí, jsme až chorobně zblblí civilizací a v divočině by hodně z nás nejspíš zešílelo.